Zdravíme z Pruggernu

*********************************************************************************************************************************************************************************************

pátek, 17. března – den sedmý

 

Děkujeme všem, kteří nám drželi palce, v 15.30 jsme skončili s lyžováním, nikomu se nic nestalo, což je moc fajn. Dokonce za celý týden nebyla u nikoho ani rýmička. Jak už jsem včera psal, dneska byl v plánu vysokohorský přejezd místních „kopečků“, a všichni to zvládli báječně. Musím se znovu opakovat, tahle parta byla skvělá, všichni si navzájem pomáhali, nemuseli jsme řešit žádný průšvihy a jako služba se náramně osvědčili.

Už nám jen zbývá balení, úklid pokojů, závěrečný večer a poslední noc a zítra tradá domů, všichni se už moc těší, tak ahoj a nashle v Dobřichovicích.

Jestli vše půjde jako po másle, tak přijedeme okolo sedmý.

*********************************************************************************************************************************************************************************************

středa, 15. března – den pátý +  čtvrtek, 16. března – den šestý

 

Pravidelný návštěvník těchto stránek jistě postřehl, že zpravodajství ze středy nebylo. Chybělo, prostě jsme chtěli zjistit, jestli tahleta alpská písmenka někomu budou chybět nebo ne. A chyběla, několik pravidelných čtenářů dalo otevřeně najevo svoji nevoli, ale je nám také nad slunce jasné, že mohly vzniknout i fámy, cože se to tam děje. Kolik bylo takto vytvořených katastrofických scénářů se nedozvíme, ale o šíření poplašných zpráv, který se dokáží šířit lavinovitě Dobřichovicemi, o tom už něco víme.

Tak nejdříve několik aktualit – všichni jsou zdraví, nikomu se nic nestalo a tak bych vás čtenáře chtěl poprosit, abyste nám všem drželi palce, aby to ještě do zítra vydrželo. Počasí skvělý, sice už nějaký ten mráček po obloze pluje, ale prostě jinak ultrafialový peklo. Jídlo čím dál lepší, paní Škvorová nás už přímo rozmazluje, včera zrovna ke smaženému kuřecímu vyrobila americký brambory, mňam. Vendula držela jednu hodinu bobříka mlčení, dneska byla ve své verbální extázi, tak jsme si tím jejím bobříkem dali šanci něco říct i my, vydržela to, pak už bylo slyšet jen ji. Družstvo zelených pod vedením Tomáše je 45 minut nezvěstných, my čekáme u autobusu, telefony neberou, pak se objevují, úplně vyčerpaní, ale celý. Vysvětlení – někde jsme zakufrovali a pak nestihli poslední lanovku, takže trénink chůze do kopce, škodolibě se usmívám, aspoň vidí holomci, jak chutnalo lyžování za našeho mládí bez lanovek. Ale nebyli jediní, kdo šel do kopce, zatímco my ráno nasedli do lanovek, paní Babicová nasadila skialpové lyže a hurá až nahoru k tyčce (rozuměj vysílač na vrcholu Hauserkaiblingu), došla právě na oběd, unavená, ale zářící, tolik endorfinu jsem ještě nikdy neviděl, gratulujeme.

Takže zítra nás čeká poslední den, chystám všem překvapení v podobě přejezdu všech čtyř kopců, taková lyžařská turistika, pak balení a v sobotu odjezd, už se na nás těšíte? My na vás ano. Ale ještě k dnešku, který byl poznamenán redukcí našeho stavu. Nejdříve předčasný odjezd vlakem dvou německých žákyň (rodinné důvody), který byl naplánován na ráno. Dobrý, můžeme spát, nás se to netýká, ale ouha, kouknu z okna, oči ještě zalepený nočním spánkem, obě se vracejí. Prý ten autobus k vlaku do Schladmingu nejel, rychlá akce, ještě že tu máme auto, instruktor Tomáš si neodpustí peprnou poznámku, naštěstí v češtině, ale rychle startuje a odváží děvčata i s jejich vedoucím na nádraží. Jsou tu nezvykle brzy, no prostě je tam jejich učitel vysadil a ani se nepřesvědčil, že opravdu odjely, to jsem nechápal, to by si nikdo z nás českých pedagogů nelajsnul, že by výchova k samostatnosti? No musíme se nad tím zamyslet. Za chvíli telefon, Wolfgang bledne, děvčata sice nastoupila do vlaku, ale na druhou stranu. Za nějakou chvíli jsou zase ve Schladmingu, a my tam jedeme znova, tentokrát jim Wolfgang veze peníze, aby měly na jízdenky. No myslím si o tom svoje, asi tušíte co. Instruktor Tomáš po lyžování naházel v rychlosti saky paky do auta a odjel, musí zítra na zkoušku, dav především děvčat ještě dlouho za ním mávají, bude jim, vlastně nám všem chybět. Takže je nás o tři míň.

Teď mají děti společný program, na řadě s organizací jsou Němci, dobře se baví, ostatně můžeme už teď říct, že tahle letošní mezinárodní akce se vydařila. Matty a Tonda dostávají dort k dnešním narozkám, snad nebudou slavit až do rána.

Fotky si můžete prohlédnout  zde   a   zde.

*********************************************************************************************************************************************************************************************

úterý, 14. března – den čtvrtý

Dnešek coby třetí den byl ve znamení odpočinku, což neznamená, že jsme celý den leželi a čekali na dobroty od paní Škvorové, ale naopak na přání německých partnerů jsme vyrazili lyžovat o půl hodiny dřív. Nechápali jsme to, my jsme po dvou dnech lyžování utahaný jako koťata a oni že by ne? Prostě jim závidíme jejich fyzickou kondici, ale děláme, že je vše ok a že to taky zvládneme. Domluva zní, ve dvanáct končíme a jdeme do Schladmingu relaxovat do bazénu a shopping machen (což je v námi používané mezinárodní řeči denglish – rozuměj kříženec němčiny a angličtiny – jdeme nakupovat). Prostě si vypomáháme v jinak naší plynulé angličtině německými slovy. Takže jsme po dvanácté opustili naše fyzicky zdatné přátele z Německa, kteří se rozhodli lyžovat až do obvyklých čtyř, a vyrazili do města. O to víc nás překvapilo, když jsme je nečekaně potkali ve městě, proč nelyžují? Prý už nemohli, ulevilo se nám, že s tou fyzičkou našeho národa to není až tak špatný. Asi je k tomu časnému rannímu odjezdu vedla typická německá vlastnost, co si zaplatíme, to musíme aspoň na sto dvacet procent využít. Zítra už pojedeme zase jako obvykle.

Den uběhl jako voda, nikdo se neutopil, bazén byl skvělej, kromě tobogánu a vířivky děti počítaly, o kolik se zvedne hladina, když do ní všichni skočí. Bohužel jsme si nemohli naše jistě geniální výpočty ověřit, převezli nás, veškeré zvýšení hladiny prostě okamžitě přepadem odteče, škoda. Pak si všichni ukojili svoje šopovací vášně, což bylo znát u večeře, taková dobrota a tolik toho zbylo. Ještě jsme popřáli Beátě k narozeninám, zahráli si společně hry a jdeme spát.

Fotky zde.

*********************************************************************************************************************************************************************************************

pondělí, 13. března – den třetí

 

Všichni jsme zdrávi, což je asi pro rodiče nejdůležitější informace, sice se dneska hodně padalo, ale bez jakýchkoliv následků, rychle hledám nějaké dřevo, abych to zaklepal, všude jen ale samá překližka, tak klepu aspoň na svoji hlavu, hlava dubová, to je vlastně taky dřevo. Jinak dnešek „sanšajn“ (volný překlad – sluníčko šajnilo celý den). Je to až k nevíře, zase ani mráček, stejně jako v lednu (kurz sedmáků), asi nad dobřichovickou školou drží ruku sám bůh slunce. Nebo je to možná tím, že naše děti jsou prostě skvělé a zaslouží si to.

Dnešek je toho příkladem, samy chodí a chtějí pomáhat v kuchyni, i když mají službu němečtí partneři, dokonce jim nedali šanci a brambory oškrábaly samy. Na sjezdovce se chovaly jako praví gentlemani, nejen že si pomáhaly navzájem – pomoc při zvedání po nějakém tom kotrmelci, neznámým v nesnázích podávaly ztracené hůlky, roztahovaly snowboardistu atd., a to vše samostatně bez jakéhokoliv popudu z naší strany. Tahle parta dětí je prostě skvělá, třeba dnešní večerní program si připravily samy v angličtině, když měly službu, tak byly pracovité, nikdo je nemusel do ničeho nutit, ve srovnání  s německými dětmi je to fakt kontrast. No teď se mi do hlavy vkrádá myšlenka, kdo za to může, rodiče nebo my, o úspěch se vždy hlásí všichni, zato s neúspěchem nikdo nechce mít nic společného, takže nabízím kompromis, tyhle skvělé děti jsou prostě naším společným dílem.

Teď už asi spí, takže je nebudu budit klapáním klávesnice a přeji všem dobrou.

Jo ještě malá poznámka, pana řidiče jsme naučili ukládat boty a lyže do autobusu, prostě chaos se tentokrát nekonal, i když vlastně chaos je základní vlastností celého vesmíru, chaos je považován za cosi škodlivého, ale paradoxní je, že chaos nás vede ke správnému řešení a to se povedlo i s naším panem řidičem.

Fotky zde

*********************************************************************************************************************************************************************************************

neděle, 12. března – den druhý

 

Budíček v 7.30, služba v kuchyni pomáhá připravovat snídani, všichni ostatní přijdou v osm, začíná krásný sluníčkový den. Je vidět velký rozdíl mezi sedmáky, kteří tu byli v lednu a současnými deváťáky. Sedmáci pořád lítají, bouchají dveřmi a hlavně pořád křičí, snaží se nás vždy nějak obelstít, ale teď klid, pořád jsme ve střehu, co se bude dít, ale nic. No prostě puberta na ústupu a do všech pohybů deváťáků a vlastně i jejich myšlení se vkrádá lenost, veškerá energie jejich osobnosti je spotřebována na přeměnu v člověka, na přeměnu skupenství je taky přece potřeba energie. Takže klasický deváťák se někde povaluje a nemasíruje nás, což je i pro nás balzám na naše pocuchaný učitelský nervy.

V autobuse zkouším někoho tradičně nachytat, máte skipas, boty, rukavice, nic, vytahuju poslední trumf, máte kartičku pojišťovny? Konečně aspoň někdo, to se mi ulevilo, rychlý běh na pokoj a zpět a vyrážíme. Jedeme na Reiteralm, tam si téměř všichni Němci půjčují veškeré vybavení. Je to asi zase level, který nás všechny v budoucnu čeká. Když si vzpomenu na své mládí, žádné vleky, ušlapali jsme si kopec a pak ho celý týden brousili, o vybavení ani radši nemluvím. Možná v blízké budoucnosti bude stačit jen nabušená karta, dost možná se ale vytratí to kouzlo lyžáků, který tak dobře všichni známe.

Dopoledne rozježdění a rozdělení do družstev, vzhledem k počtu frekventantů jsou jen dvě, oranžoví a žlutí, všichni jsou dobří lyžaři, Anežka je dokonce závodnice v této zimní disciplíně, takže je zvolena za jakousi asistentku lektora. Nikdo se během lyžování neztratil, tedy až na nejmenovaný pedagogický doprovod, no prostě nezachytili úžasné tempo oranžového družstva (čtenáři neboj se, byl jsem s nimi ještě já). Nicméně tento doprovod prokázal velkou prozíravost a již při další jízdě jsme byli jimi polapeni. Oběd opět tradičně, děti si kupují hranolky a podobné vymoženosti současné gastronomie, my, kteří už víme, jak se těžko vydělávají peníze, vytahujeme úhledné balíčky s připravenou svačinou. No dost možná, že ta již zmíněná lenost a nedostatek energie nedovoluje deváťákům si jídlo na svah připravit.

Je nádherně, slunce pálí, ale sníh je pořád fantastickej, jak říkám, ještě se práší za kočárem, tedy žádný mokrý sníh. Odpoledne rychle uteklo, scházíme se u autobusu, tam chaos při nakládání lyží a bot, ale to je chyba našeho řidiče, který se zřejmě rychle nakazil lenorou deváťáků a nechal Němce vše naložit samostatně, bohužel my už jsme dolů přijeli pozdě, takže jsme tomu už nedokázali zabránit, zítra to musíme Němce, ale hlavně pana řidiče naučit.

Skvělá večeře, přírodní vepřové s bramborovou kaší a salát. Večer byl v režii našich německých partnerů, asi to je jejich rodinné stříbro nebo možná národní poklad her, protože každý rok vyrukují se stejnými hrami, děti to ale neví, protože každý rok jsou tu jiní, takže se dobře baví. Večerka v deset, ale je nám jasné, že v tuhle dobu určitě neusnou, no hlavně aby nebouchali, neběhali, nekřičeli, … nebudou, vždyť jsou to přece deváťáci.

Fotky  zde.

*********************************************************************************************************************************************************************************************

sobota, 11. března – den první 

Tak dlouho očekávaná sobota je tady. Všichni přišli tentokrát na sraz včas, což lze vysvětlit dvěma způsoby: 1. Děti byly tak natěšeny, že nemohly ani dospat nebo 2. Rodiče byli natěšeni tím, že se už nemohli dočkat, až předají své ratolesti do opatrování jiným. Pár minut po deváté vyrážíme, k údivu některých rodičů, že jedeme jiným směrem, než předpokládali. Stačilo ale několik dotazů, aby se dověděli to, co jim asi děti neřekly, že nejedeme přímo, ale oklikou pro Němce do Norimberku. No neva, hlavně že už jedou a oni si mohou užívat klidu. Děti mávají, rodiče mávají, možná i nějaká slzička ukápla, ale tak to má být, no prostě loučit se s někým, koho mám rád, je vždycky těžký. Začátek cesty je poznamenán zprávami, co kdo doma zapomněl, oteplováky, povlečení, … atd., ještě, že za námi jede instruktor, který vše cestou pobere a přiveze. Konečně chápu, že i mobily jsou dětem k něčemu dobrý, doteď jsem si myslel, že je mají jen na to, aby na nich posilovaly svou závislost na sociálních sítích.

Cesta do Norimberku proběhla rychle, Němci už na nás čekali, naložili jsme je a vyrazili směr Mnichov. Ale ouha, už tak většinou plná dálnice byla dneska přeplněná fanoušky fotbalu, hrál se zápas Bayernu s Frankfurtem, k Mnichovu jsme se plížili přískoky, velké zdržení. No někdy bych se na takový fotbal i podíval, musí to být zážitek být v sedmdesátitisícovým kotli, ale dneska se nám to fakt nehodilo. Každý se zabavil jinak, já třeba sledoval na dálku statečný boj Moravce a Koukalové v biatlonu, bohužel Gábinka poslední střelbu nezvládla a tak se raději přidávám ke spáčům. No cesta to byla dlouhá a únavná, ale přeci jen jsme dojeli. Díky tomu fotbalu v Mnichově jsme se ploužili a ztratili přes hodinu, což mělo fatální důsledek v tom, že jsme museli čekat někde dalších 45 minut, což je povinnost řidičů, pravidelně odpočívat, dříve, když měli papírová kolečka, tak to zdárně obcházeli, ale dneska pod dohledem přísné EU už to nejde. Dojeli jsme až něco po osmý, ale ve zdraví a v pořádku.

Rychle jsme se rozdělili do pokojů, mezitím paní Škvorová a Babicová uvařily špagety s omáčkou, služba umyla nádobí, porada a spát, tak dobrou, zítra už na lyže.

Bohuslav Stejskal