Zdravíme z Alp

čtvrtek 7. 2. 2019: “Včera i dnes sluníčkově, lyžování bez chyby, najetých lyžokilometrů spousty, jídlo vynikající, děti v pohodě, všem slouží zdraví, večerní programy po pomalejším rozjezdu a postrkování získaly na kvalitě. Takže maximální spokojenost.” Více zde.

Zítra je poslední den a jako obvykle máme na programu přejezd přes všechny kopce (Reiteralm, Hochwurzen, Planai, Hauser Kaibling), taková lyžařská turistika, minulý týden se sedmáky se to nepovedlo, protože na Hauser Kaiblingu fučelo tak silně, že nejezdily lanovky, zítra nic takového nehrozí, bude zase nádherně.

Takže už jen jedno přání, aby se nikomu nic nestalo a v sobotu jsme se vrátili v pořádku.

Deváťačky dneska škemraly, že chtějí prodlouženou večerku aspoň ve 22.30, prý si nemají čas všechno říct, když chodí spát ve 22.00 hod, tak uvidíme, záleží na kvalitě jejich večerního programu.

Čtvrteční fotky najdete zde, video zde, páteční video zde.

Bohuslav Stejskal

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

středa 6. února 2019: Fotogalerie

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

úterý 5. února 2019: Dneska byl třetí den, který je zpravidla odpočinkový, takže zařazujeme nenáročný pohyb, což znamená dopoledne lyžování, odpoledne plavání a trocha kultury v podobě shoppingu spojeného s vycházkou.

Teď je chvilka před večeří, všichni se už nemůžou dočkat na další kulinářský div naší Evy Škvorové, postupně nakukují do kuchyně, odkud se vine lahodná vůně, kdy už bude večeře, ptají se, všem se sbíhají sliny, jako psovi pana I. P. Pavlova, ani není třeba rozsvítit žárovku.

Jinak je na baráku většinou klid, je vidět, že starší žáci už neběhají, nebouchají dveřmi a nekřičí, někam si prostě zalezou a tam šetří energii. Po desáté hodině je všude zhasnuto, předstírají únavu a spánek, ale je nám jasné, že používají sofistikovanější finty, jak nás oblafnout. Děláme, že jim na to skáčeme, navzájem nám tahle hra vyhovuje, proto je tu mezi všemi pohoda. Ale jsou fakt dobří, pomáhají si navzájem na sjezdovce, zvedají na nohy jedince po havárii, služba vzorně nastupuje do služby, neodmlouvají, plní to, co mají, no prostě pro mě nuda, není vlastně o čem psát.

Večery probíhají v režii dětí, je dohodnuta cca hodina zábavy, první večer měli na starosti chlapci ze šestilůžáku, asi nemají odhad na čas, jejich představení trvalo cca 5 minut, potlesk a hurá ke svým mobilům. Byli ale včas lapeni a vráceni ke společné zábavě. Mazaně tedy rozhodli, že se bude hrát na schovku, byla to ovšem finta, jak nás obelstít. Delší dobu se nic nedělo, nikdo neběhal, nikdo nehledal, že by se tak všichni dobře schovali? Jdu se podívat. Jasně, byli zalezlí v nejtemnějších koutech, bez zájmu o hru, měli v rukou mobily. Nicméně musím zhodnotit, že se jim to málem povedlo nás obelstít. Takže šestice nalezena a poslána do svého pokoje. Druhý večer další skupina, poučena nezdarem skupiny předešlé, zařazuje do programu diskotéku, úspěšná volba, všichni se baví a div se světe, bez mobilů, dokonce škemrají o čas navíc. Jsou opět mazaní, vytáhnou nás dospěláky taky tancovat, aby dosáhli svého. Díky našemu tancechtivému naturelu jsou úspěšní.

Ranní nástup do autobusu je poznamenám častějším během mezi autobusem, domem a zpět, čeká nás totiž i odpolední plavání, takže se běhá nejen pro zapomenuté součásti lyžování, ale dnes i pro plavky či ručníky. Dneska začínáme naší lyžovačku ve Schladmingu, odkud se necháváme vytáhnout lanovkou na Planai. Nasedáme do kabinky a za malou chvilku se Schladming rychle ztrácí pod námi a my se noříme do ultrafialového pekla, je nádherně, sjezdovky perfektně připravené, jen kdyby bylo míň lidí, to by byl ráj na sněhu. První jízdy věnujeme pilování rychlosti, a proto se vrháme na měřenou rychlostní vložku, někteří dosahují úctyhodné rychlosti vyšší než 80 km/h, skvělé. Lyžuje se fakt nádherně, zatím nejlíp a tak za námi zůstávají jen krásně vysoustruhované stopy, které by rozhodčí krasobruslení museli ohodnotit tou nejvyšší známkou.

Po obědě sjedeme k autobusu, kde se rozdělíme na dvě party, jedna jde plavat do bazénu a druhá zase navštívila Schladming s přilehlými vodopády, dokonce s konverzací v němčině, kdy chválí psa kolemjdoucího, debata se rozvíjí, majitel psa na oplátku chválí němčinu našich dětí. Posíláme hned zprávu učitelům němčiny s žádostí o jedničky pro konverzující. Pak už všechny čekaly jen samé radosti, nakupování pamlsků, zvítězil jako vždy Almdudler, nevím, co na tom děti vidí, berou obchod útokem, aby se záhy prohýbaly pod kartony tohoto jistě lahodného moku.

Právě kolem prochází Eva Škvorová a křičí, vééčééřéé, ze všech koutů se hrnou hladovci, takže končím nebo na mě nezbyde.

Fotky z dnešního dne si můžete prohlídnout zde, video zde.

Bohuslav Stejskal

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

pondělí 4. února 2019: Tak se konečně ozývám z lyžáku deváťáků. Omlouvám se všem těm, kteří netrpělivě čekali na zpravodajství hned od prvního dne. Mlčení bylo způsobené mým pudem sebezáchovy, který zavelel, zpomal, potřeboval jsem prostě čas na regeneraci jak duševní tak fyzické. Není to opravdu jednoduché jet v zápřahu druhý týden bez přestávky.

Deváťáci jsou jiný level než sedmáci z minulého týdne, je až neuvěřitelné, co příroda dokáže za dva roky s dětmi udělat, možná mi dáte za pravdu, před dvěma roky jsme měli doma někoho jiného. Mám pocit, že všichni ztratili energii nebo spíš tělo nyní potřebuje tu energii na přeměnu dítěte v člověka a už moc jí nezbývá na cokoliv, i otevřít pusu ráno na pozdrav je téměř nepřekonatelná překážka, doufáme jen, že je to opravdu jen z toho již zmíněného nedostatku té energie. Například jsem včera navečer vyšel nahoru, kde je společný prostor asi čtyři na čtyři metry, bylo ticho, o to víc mě překvapilo, že tam bylo narváno, tak kolem dvaceti dětí, mlčeli, jen téměř všichni v přítmí komunikovali pomocí hbitých prstů na těch svých sociálních blikajících komunikátorech (mobilech), připomínalo mi to sraz světlušek.

No je to jiný svět, než jsem ho znal já, nerozumím mu, ale už se nahlas nedivím, abych se nestal terčem posměchu jako minulej tejden, kdy jsem poznamenal na lanovce k jedné situaci – tak to dej na facebook – smích mi byl odpovědí, nechápu, ale bylo mi vysvětleno, že facebook už neletí, hitem sociálních sítí je teď instagram. Takže už se radši nahlas nedivím, natož abych dával přednášku o nereálném prožívání života na sociálních sítích, či závislosti na nich, nechci slyšet známou hlášku – vrať se do hrobu. No ale je to divný pocit vlézt do chlapeckého a nedostat botou, či je nachytat při jiných nekalostech, jak to bylo ještě nedávno, oni tam leží na uších sluchátka a v rukou kouzelný krabičky.

No ale zpátky k lyžování, všichni jsou až na jednu dívčinu dobří nebo velmi dobří lyžaři, což je pro nás dobrá zpráva. V neděli lyžování nic moc, během noci napadlo cca 30 cm sněhu, na sjezdovkách se rychle tvoří boule, na které současný lyžař není zvyklý, na technice jízdy se to hned projeví, někteří brzy vypadají jako sněhuláci, ale padá se do měkkého, takže legrace. Oblíbenou disciplínou se tedy stává freeride, což je fakt paráda, kdy se nám zase naskytne příležitost brodit se po pás v prašanu.

Dnešek byl o moc lepší, sjezdovky urolbovaný, sluníčko jasně vítězí nad mraky a slunečno má být až do pátku, nevím, čím si to zasloužíme, ale neprotestuju. Všichni si užíváme parádního lyžování, každý družstvo má jiný dresy, takže je rozeznáme mezi ostatními lyžaři.

Bohužel je na sjezdovkách větší frekvence než minulej týden. Němci i Rakušáci už mají prázdniny. Tak trochu jim závidíme, Vánoce měli až do sedmého ledna, teď už zase jarní prázdniny a Velikonoce mají 14 dní, kdy se učí, nevím. Ale více lidí nám nevadí, trénujeme dlouhý oblouk, střední a dokonce i krátký, vítězí ovšem zase freeride, je to přeci vzrůšo.

Nikomu se nic nestalo, jen Lence upadla brzdička, což spravilo deset éček a jezdilo se dál.

Fotky z dnešního dne najdete zde.

Bohuslav Stejskal

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

neděle 3. února 2019: Sedmáky vystřídali deváťáci, paní učitelku Klimtovou paní učitelka Mejstříková a instruktory Davida a Pavla Tomáš a Jakub. Foto zde.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

pátek 1. února 2019: “Dnešní odpoledne se neslo v duchu sněhohrátek.” Více foto zde.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

čtvrtek 31. ledna 2019

Dneska bylo krásně, sluneční krémy a brýle jsme si nebrali zbytečně. Dole sice bylo celý den pod mrakem, stačilo ale vyjet lanovkou nahoru a tam na nás čekalo sluníčko s otevřenou náručí, kterou nás hned objalo a laskalo svými paprsky po celý den.

Připadali jsme si, že jsme součástí natáčení dalšího pokračování pohádky Anděl páně 3. Děti spokojeně lyžují a ze šťastných smýkačů se stávají postupně mazáci na sněhu, zručně soustruží krásné oblouky, krátký, střední, dlouhý, bílých sněhuláků každým dnem ubývá. Začátečníci už dokonce sjedou červenou.

Dneska jsme přidali i trochu freeridu, děti se po kolena brodily v nadýchaném prašanu, občas někdo zmizel pod bílou peřinou, aby se vynořil jako sněhulák, někdy sice už bez lyží, ale nakonec jsme je našli a mohli pokračovat v lyžovačce. Někteří odvážlivci se zúčastnili skokanských přeborů v boulích vytvořených na okraji sjezdovky. Skoky to byly parádní, karambolů bylo poskrovnu.

Jinak jsou děti v naprostém pořádku, nic nezapomínají, občas zazlobí, ale již náznaky nekalostí jsou rázně potlačeny. Najezdily desítky kilometrů, Růžovky dokonce 43 km za den, komu se to v Česku podaří? Nakonec se některé děti natáčely pro korekturu techniky sjezdového lyžování, hlavně pak správného provedení carvingového oblouku.

Nikomu se nic nestalo a tak si držme palce, aby i ten zítřek po této stránce vyšel, máme naplánováno překvapení, přejezd přes všechny čtyři kopce, taková lyžařská turistika.

Foto zde

Bohuslav Stejskal

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

středa 30. ledna 2019

Dnešek byl ve znamení odpočinkového dne, ale nebylo to tak, jak si asi teď myslíte, že jsme leželi a kdo vydrží nejdéle, tak vyhrává. Opak byl pravdou, prostě my odpočíváme při pohybu.

Dopoledne jsme si vyjeli všichni na Planai, kde nás čekaly úžasné lyžařské podmínky, já bych to popsal tedy jinak, ale tahle rubrika je na školních stránkách a to by zrovna nebylo výchovné. Nicméně bych ale nikoho už ničemu nenaučil, občas totiž musím projít kolem pokojů, radši vždy přidávám do kroku, abych nic neslyšel, ale to nejde, to bych si musel zacpat uši, kdybych se uměl červenat, tak bych mohl dělat reklamu na rajčata, slýchávám něco podobného jak Holubová v Pelíškách, kupodivu děvčata mají slovník vytříbenější než kluci.

Na Planai jsme lyžemi vyřezávali ladné křivky do sněhu, umělecké dílo zůstávalo za námi, škoda že to rolba večer zase přežehlí. Na některých sjezdovkách nebylo ani živáčka, což jsme využili k rychlostním rekordům na měřených úsecích, někteří dokonce atakovali osmdesátku. Dopoledne jsme ukončili ve snow parku. Vše proběhlo bez karambolů, dokonce ani Bára nedělala díry do sítí či lavory do sněhu, ale jak se zřejmě soustředila na jízdu, už neuhlídala svoje hůlky a rukavice, které jí padaly z lanovky i při jízdě. Nechápu to, jak může někomu při jízdě upadnout hůlka i s rukavicí, ale Bára je borec, ta to umí.

Následovalo odpočinkové odpoledne, rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedna šla do bazénu, druhá šopovat do města. Ta šopovací byla ovšem nepoměrně větší, nechápu, za nás by šli všichni blbnout do bazénu. No, nebudu to komentovat. Ale ti, co se šli vrhnout do vln schladmingského bazénu, se pořádně vyblbli, takové selfí pod vodou, to každý nemá (viz foto), pak následovaly rychlostní závody na tobogánu, až si mnozí prodřeli plavky.

Aby toho klidu nebylo málo, ještě po příjezdu mnozí vyrazili zdolávat závěje kolem baráku, jezdili po zadku, po hlavě, váleli sudy, plavali ve sněhu, no je vidět, že v Dobřichovicích jim tohle chybí. No a teď odpočívají tím, že hrají tady na baráku na schovávanou, běhají a křičí, ještě že Filip Němec (zástupce JEKY) asi odpočívá po náročném dni, jen doufejme, že ho nevzbudí, aby neviděl, že jejich majetek je ve vážném ohrožení. Tak vidíte, jak náročně dovedeme odpočívat :).

Jo, a zapomněl jsem, že bylo sluníčkový počasí celý den.

Bohuslav Stejskal

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

úterý 29. ledna 2019

Od rána bylo jasno, sice žádné ultrafialové peklo, ale i přesto si nás všechny sluníčko poznamenalo svými lednovými paprsky, tedy aspoň na těch nezakrytých místech na tváři, kterých při lyžování moc není díky helmě a lyžařským brýlím.

Z marodů se během noci, jakoby mávnutím kouzelného proutku, staly zdravé osoby.

Dnes jsme se rozdělili, jedna skupina pod vedením Jany Klimtové a Evy Škvorové hoblovala sjezdovky nad barákem Galstenberg.

Zbytek pak v poklidném tempu prozkoumával protější kopec Hauser Kaibling. Děti nejvíce bavilo projíždění skicrossových tratí, jízda po jedné lyži, závody ve sjezdu a pozorování srnek v místní oboře.

Nikomu se nic nestalo, ale asi jen zázrakem dnešek přežila Bára. Stále do někoho narážela, procházela zavřenou závorou u vleku, z kotrmelců bych jí dal hnedle za jedna, že padat umí, to se musí uznat. Byla prostě více bílá než oranžová (dres), dokonce jsme ji jednou museli vyplétat ze sítě, do které byla lapena jako kapr před Vánoci, rychle jsme ale toto místo opustili, zůstalo totiž po ní v síti několik děr.

V tuto chvíli jsme po večeři, krůtí plátek s rýží. Jak už jsem psal, Eva Škvorová tady vždy vykouzlí z dovezených místních potravin kulinářský zážitek, dokonce jsem slyšel výrok jednoho žáka, paní učitelko, vy nás rozmazlujete, a to už je nějaká pochvala. Taky jsem prošel všechny pokoje a musím říct, ne že by tam bylo uklizeno, ale oproti jiným rokům je to nebe a dudy, nepořádek byl maximálně v jedné vrstvě, ani to nevypadalo, že by si až na výjimky děti pletly podlahu s odpadkovým košem.

Večery tu probíhají ve znamení společné zábavy, kterou si připravují samy děti, každý den jedna skupina. Zatím ty dva večery proběhly dobře, všichni se dobře bavili, úroveň slušná.

Takže sečteno a podrženo, tahle skupina dětí je fakt dobrá :-)

Foto zde

Bohuslav Stejskal

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

pondělí 28. ledna 2019

Probuzení do bílého rána, přes noc napadlo zase minimálně 15 cm prašanu, všude je to jako v pohádce, klasická ladovská zima, jak si ji my starší pamatujeme, ti mladší ji znají spíš z obrázků pana malíře.

Noc proběhla v klidu, fyzická námaha z předešlého dne udělala své, děti usnuly záhy po večerce, přece jen dnešní způsob života nemá pohyb v lásce, společnost sociálních sítí je pro dnešní děti zajímavější, než si odpo začutat do meruny, jak jsme to dělali my, takže fyzička u většiny dětí nic moc. Nechápu, žít tento imaginární život není nic pro mě.

Ráno u snídaně Filip Němec (zástupce JEKY, nyní pro tento týden náš velký pomocník), očividně po noci přepadlý, rozvíjí teorii o tomto až nelidském brzkém vstávání a navrhuje, aby škola začínala ne v osm, ale v devět, což určitě stojí za úvahu.

Další špatnou zprávou je, že dvě děvčata ráno zvracela a tak mají pro dnešek volno, snad se nám to tady nerozjede, škola toho byla minulý týden plná.

Odjezd na kopec dneska posouváme o půl hodiny, abychom dali šanci rakouským silničářům vše řádně uklidit, asi jsme vycukaný z naší domoviny a máme v blahé paměti kolapsy na D1 v souvislosti se sebemenším sněhovým přídělem. Nám je ale jasný, že tady to zvládají řešit i při mnohem větším množství sněhu, odjezd je odložen kvůli velké mlze tam nahoře. Cesta autobusem byla poklidná, ale byl to jen takový klid před bouří. Jakmile vyndáváme lyže a boty z autobusu, hned je zle. Nemůžu najít boty, slyším od autobusu, já mám zase jen jednu botu, přidává se další téměř plačtivý hlásek. Dali jsme si boty do autobusu a teď tady nejsou, zní už unisono. Tak počkat, dali jste si je tam nebo ne? Odpověď zní, jo. Voláme na barák, kde zůstala Eva Škvorová. Jo jsou tady, jeden celý pár a jeden samotný lyžák (teď nevím, jestli je jeden lyžák či jedna lyžáka, no prostě jedna lyžařská bota). Udeříme na obě nešťastnice a ty pod tíhou tohoto argumentu připouští, že si je nevzaly. A to jsme se jako vždy v autobusu dotazovali, máte permici, máte  ….  . Samozřejmě i na boty byl dotaz, odezvou bylo vždy jen souhlasné zamručení. No, že si někdo i přes dotaz zapomene lyžáky se nám už stalo, ale že si do autobusu někdo přinese jen jednu botu, tak to tady ještě nebylo a to si pamatuju fakt hodně. Ještě že u každé sjezdovky je půjčovna, děvčata zaplatila každá 4,50 éček a se slovy jedné nešťastnice, jen to neříkejte mámě, vyjíždíme nahoru.

No hned si vzpomenu na některé rodiče před odjezdem, kteří říkali, vy se tak máte, že jedete na hory. No chtěl bych je vidět, co by říkali po týdnu se 40 dětmi, se všemi starostmi o ně, o odpovědnosti ani nemluvím. Býti pedagogem není tak jednoduchý, jak to může vypadat, kdo si to nezkusil, neví, o čem je řeč. Vzpomínám si, že kdysi na škole byla jedna civilní služba (dříve místo vojny byla možnost si tuto službu takto odpracovat). Jeho matkou byla učitelka a on ji dával soustavně najevo, jak jednoduchou práci si vybrala. Jednou byl poslán učit, už nikdo jiný prostě po ruce nebyl. Po hodině se vypotácel pobledlý ze třídy, beze slova vytočil matku a odprosil ji za to, že si nevážil její práce, dnes je z něj úspěšný podnikatel.

Ale vraťme se na svah. Podmínky na lyžování i přes nový sníh jsou výborné, můžeme tu pozorovat borce, kteří se připravují na zítřejší svěťák ve Schladmingu, někteří naši svěřenci poznamenávají, vždyť už skoro tak jezdíme. A mají skoro pravdu, zlepšení oproti včerejšku je markantní, nejvíce je to vidět na trojici, kterou tvaruje k obrazu svému Jana Klimtová. Je to až neuvěřitelné, co zvládají, když včera měli lyže poprvé na nohou, všem patří velká gratulace.

Oběd se odbývá tradičně u naší oblíbené restaurace. Děti se postupně osmělují a těžce vydělané penízky svých rodičů proměňují v hranolky, polívky a jiné pochutiny. Každý den se přidávají další a další a na konci kurzu restauraci využívají vždy už skoro všichni. Musíme tedy taky, přece nemůžeme vypadat, že na to nemáme, zvláště teď v době, kdy se učitelům masivně přidává, aspoň to tak hlásají média.

Odpoledne vše probíhá hladce, dokonce se na nás přišlo podívat i sluníčko, jen snad stojí za zmínku, že jsme na svahu potkali samotného instruktora Pavla. Kde máš děti? Ztratily se mi, no potěš pánbůh, ale za nedlouho se úspěšně zase setkali, vše se vysvětlilo.

Teď se chystá večeře, mám hlad, jdu jíst, takže nashle zítra.

Foto zde

Bohuslav Stejskal

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

neděle 27. ledna 2019

Kvalitní pedagogické večerní působení Jany Klimtové je znát hned ráno, děti jsou včas na snídani, růžolící, tedy krásně vyspinkané, všichni si nandávají plné talíře jídla, vítězí jako vždy Nutela, ještě že ji nejím, abych se nemusel o ni prát. Po snídani služba rychle umyla nádobí a pak hurá na kopec. Ještě nezbytné úkony včetně rozdávání permic a už sedíme v autobuse, ptáme se, máte helmu, lyžáky, rukavice, atd. … zklamání, všichni všechno mají, nasazuji tedy poslední trumf – a co batůžky se svačinou, konečně se někdo zvedá a vybíhá z autobusu, nejprve pátrám, kdo to je, je to … Pavel, náš instruktor. No je vidět, že včerejší instruktáž proběhla se vší vážností a všichni všechno mají, nebo že by tahle skupina dětí byla výjimečná? No uvidíme.

Vyjíždíme na Reiteralm, kde jsou nejlepší podmínky i pro začátečníky. Hned v úvodu při nazouvání problém, jedno dítko se nemůže ne a ne nazout do lyžáků, dalšímu zase z lyží vypadla brzdička, tak si v duchu říkám, pane jo, to nám to hezky začíná. Jenže my máme s sebou instruktora Davida, hned jedno dítko do lyžáků narve a druhému brzdičku opraví.

Vyjíždíme kabinkou na kopec, údolí se brzy ztrácí v mlze a my se vyloupneme skoro do sluníčkové pohody, paráda. Rozjíždíme se už po družstvech, které jsme sestavili na základě dotazníčků pro děti, kde měly zaškrtnout svou dovednost. Tak nějak jsme čekali, že realita bude jiná a byla. Je vidět, že někteří mají velké sebevědomí a někteří naopak ho nemají, takže záhy dochází k výměně dresů.

Družstva jsou ustanovena a můžeme lyžovat. Podmínky jsou vynikající, sníh nádherně upravený, jak jinak, jsme přece v Alpách. Každé družstvo lyžuje tam, kde je to pro ně vhodné, naši tři totální začátečníci pod rukami Jany Klimtové dělají rychle pokroky, nic nevadí, že spíš připomínají sněhuláky než lyžaře, ale zítra to už bude dobrý. “Družstvo začátečníků se pomalu mění na zatáčníky.” doplňuje Jana Klimtová

Někteří okusili i černou sjezdovku, jiní zase projížděli skicrosovou dráhu, jiní si zase nechali změřit svou rychlost, zatím je nejrychlejší ta nejmladší Áda.

Foto zde

Nikomu se nic nestalo, což je to nejdůležitější.

Za chvíli už po skvělé večeři vypukne společná zábava, takže se pro tuto chvíli s vámi loučím a jdu se s dětmi bavit.

Bohuslav Stejskal

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

sobota 26. ledna 2019

Dobrý den,

zdravím všechny příznivce lyžování, zejména pak čtenáře z řad rodičů, kteří čekají na nějaké ty zprávy o svých dětech, které nemají čas něco sdělovat, protože jsou v zajetí kolektivu a velkých dojmů z lyžáku.

Rok se sešel s rokem a my a 35 našich žáků 7. ročníku jsme opět vyrazili do Alp, za účelem zdokonalování se v lyžařském umění.

V sobotu před polednem je opět po roce před školou rušno, někteří se očividně nemohli dočkat a už dobrou půlhodinu před odjezdem přešlapují před školou a vyhlížejí autobus. Vše běží jako na drátku, autobus přijíždí včas s řidičem Jirkou, který si naší školu oblíbil a určitě si hned na dispečinku bukuje Pruggern, jakmile se tam objeví škola Dobřichovice, aby mohl jet s námi. Není se čemu divit, jsme určitě nejlepší a vlastně i on také z té plejády řidičů Zlatovánku, co jsme mohli poznat, takže vše v naprostém pořádku. Bágly a lyže rychle mizí v útrobách autobusu a pak i my s dětmi, všichni usilovně mávají, všichni mají radost, jedni jedou vstříc bílému dobrodružství a ti co zůstávají zase, že aspoň na týden nemusejí vychovávat své děti, vědí, že my to zvládneme, takže děkujeme za důvěru.

Cesta rychle utíká, Jirka s bravurní lehkostí ovládá svůj pracovní nástroj a my dospělí v autobusu se tváříme důležitě, abychom celé cestě dali punc opravdového zážitku v podobě pedagogického koncertu. Děti jsou hodné, mají v nás důvěru. Hned na první zastávce se vrhají na nákupy zcela nepostradatelných věcí, jako jsou třeba bagety, bonbony, čokoládu …., prostě energetické zásoby se musí doplnit, jsou přece jen ještě ve vývinu.

V 17.10 jsme na místě na chalupě JEKY, všude plno sněhu, což ještě umocňuje vzrušení z očekávaného. Zase všechno rychle ubíhá, vykládání, rozdělení do pokojů, ubytování, jen nechápu, co asi někteří mají ve svých 30 kilových zavazadlech, která některá děvčata zaručeně neunesou, ještě že tam jsem já a mohu s radostí pomoci.

Následuje klasická večeře boloňské špagety z dílny naší kuchařky Evy Škvorové, určitě má svůj recept, zřejmě nějaké rodinné stříbro, protože její špagety opravdu chutnají, po večeři důležitá porada včetně poučení o bezpečnosti, zbývá pár minut na zábavu a v deset se jde spát.

Ale říkejte to natěšeným sedmákům, že mají spát, když si mají pořád co říct, ani jejich kouzelné krabičky v podobě mobilů a podobných zařízení je nelákají. Jenže to narazili na naší Janu Klimtovou, která nasadila vysokou laťku, coby uspávací služba, to tu ještě nebylo, že by děcka spala krátce po půlnoci.

Bohuslav Stejskal