Ocitli jsme se v roce 1989

Ve středu proběhl utajovaný projekt, který měl připomenout události Sametové revoluce, čtěte zde.

Úvodem pár slov učitelských. Projekt jsme začali připravovat už v srpnu, žáci během podzimu získávali informace
o dění v roce 1989 i o životě v komunismu. Navštívili výstavy, muzea, divadelní představení, četli autentické výpovědi svědků, vyráběli plakáty i tehdejší hesla.

O průběhu dne se dozvíte z jejich zážitků, ale já se chci podělit o jeden postřeh. V hodnocení dětí se často opakoval pocit radosti – ten se objevil ráno, když jim došlo, že se dnes nebudou učit. I my učitelé máme radost, potutelně se usmíváme, jak jsme je převezli. Myslíme si totiž, že se dnes naučili mnohem víc, než si myslí!

Jana Klimtová

ZÁŽITKY UTLAČOVANÝCH

Příchod do školy

Dnes ráno jsem přišla do školy, kde všichni stáli venku a nikdo nevěděl proč. Najednou se otevřely dveře a za nimi stáli žáci devátých tříd oblečení jako veřejná bezpečnost v období Sametové revoluce. V tu chvíli nám došlo, co se bude dít. Všichni se tlačili dopředu. U každé třídy stáli převlečení deváťáci a někdy do té třídy strčili pár lidí. Když jsem kolem nich šla s kamarádkou, jeden zařval na druhého, ať mě pošle do třídy. Tak mě tam odstrčil a já jsem vyjeveně koukala na lidi ve třídě. (Klára)

Když nás pustili do školy, všichni se na sebe tlačili. Deváťáci převlečení za členy SNB blokovali všechny cesty kromě jedné. Tak jsme se vydali tou jedinou možnou cestou. Některé žáky při tom posílali do různých tříd. Já jsem šla až do té předposlední. Tím nás rozdělili na několik týmů. Ve třídě byly lavice a židle u zdí. My jsme si tam měli nechat batohy a bundy a jít doprostřed do obdélníku, který byl vyznačen papírovou lepicí páskou. (Tereza)

S Natkou jsme se bavily o tom, co se děje, proč nás nechtějí pustit dovnitř do školy. Měli jsme jít na dvůr, kde jsou ostatní. Když jsme konečně vešli do školy, šli jsme prostě za davem – ono se ani jinam jít nedalo. Jeden policajt – deváťák odstrčil Kláru do třídy a já jsem musela jít dál. Zůstaly jsme samy s Dorkou, tak nás odvlekli do třídy přírodopisu spolu. (Linda)

Ve středu ráno jsem viděl dav dětí, jak stojí před školou. Dovnitř nikoho nepustili, tak nebyla jiná možnost. Připojil jsem se k davu a čekal, co se bude dít. Po chvíli se všichni začali bočním vchodem hrnout do školy a já s nimi. Po celé chodbě včetně druhého patra byli postaveni deváťáci vyzbrojení jak VB v roce 1989. Stejně se k nám chovaly i učitelky. Když jsme šli po chodbě, tak nás postupně deváťáci odtahovali do tříd, kde čekala učitelka – ta se k nám chovala jako za komunismu… Po chvilce už na nás byli stejní jako normálně – povídali jsme si, četli jsme si Několik vět a pak šli ven demonstrovat. (Matěj)

Dnes ráno byla škola zavřená. Sešli jsme se na dvoře, byla docela zima. Otevřeli nám o 15 minut později. Do tříd nás nahnali deváťáci převlečení za příslušníky VB, násilím nás rozřazovali do tříd. Tam na nás křičela paní učitelka, vtrhla tam VB a obklíčili nás a začali stahovat pomocí provazů. Dávali povely: sednout, stoupnout! (Kristián)

Útlak

Nacházím se ve třídě, je tu se mnou ještě asi dvacet lidí. O pět minut později vchází paní učitelka s deváťáky, ti jsou oblečeni jako bílé přilby. Nahnali nás do čtverce, asi po jedné minutě odvádějí Mirka. Pak nám udílejí rozkazy: sednout, vstát, chodit, stát! Pak vyvedli mě, na chodbě mě postavili ke zdi. (Jonáš)

Prošli jsme uličkou tvořenou deváťáky, kteří představovali tehdejší bílé helmy, pak nás začali rozřazovat do tříd. Byl jsem skoro až v té poslední, bylo nás asi dvacet a nikdo nevěděl, co se bude dít. Najednou do třídy vtrhli deváťáci a řvali: „Běžte do toho obdélníku! Ticho!“ Dostali nás do tísně. Spojili se pomocí lan, takže jsme nemohli utéct. Stále řvali: „Ticho! Běžte! Stát! Sednout!“ Najednou jeden řekl: „Odvést!“ a vystrčil jednu holku, paní učitelka si ji vzala a vyhodila ven ze třídy. Nikdo nechápal, co se děje, kam ji odvedli. Potom se vrátila a oni odešli. Úleva. (Tomáš)

Poté, co nás deváťáci zatáhli do třídy a odložili jsme si věci, paní učitelka nám důrazně nakázala, ať jdeme do vyznačeného prostoru, to bylo pravděpodobně zobrazení útlaku. Pak nás obklopili deváťáci v převleku za členy SNB. Obmotali kolem nás provaz a postupně nám ho utahovali, mezitím na nás křičeli, ať nemluvíme a nesmějeme se. V tom kruhu byly i dvě deváťačky, které měly navodit situaci jako při Sametové revoluci, takže vykřikovaly: „Co se tu děje?! To je nespravedlivý!“ Když už jsme byli v rámci možností co nejsevřenější, deváťáci naším sevřeným a obklíčeným shlukem začali pohybovat. Pak odešli a toto „divadlo“ skončilo. (Valerie)

Nejdřív nás nastrkali do třídy, krátce nato přišli žáci z devátého ročníku a nahnali nás do kruhu. Řvali na nás: „Nesmějte se! Nehýbej se! Za chvíli nás pustili a my jsme si mohli svobodně sednout a sledovat prezentaci. Dostali jsme trikolory a květiny a pak znovu přišli estébáci, seřadili se proti nám, my jsme po nich házeli květiny a zpívali Ach synku, synku. Nakonec jsme zařvali pár hesel jako: „Ať žije Havel! Svobodné volby! Máme holé ruce!“ Oni nás vytlačili ven. (Dora)

Demonstrace

Skoro před koncem jsme byli vyhnáni deváťáky – estébáky ven před školu. V rukou jsme drželi transparenty, cinkali jsme klíči a při tom vykřikovali různá hesla ze Sametové revoluce. Potom se před námi na schodech objevili další deváťáci, kteří představovali Václava Havla, Martu Kubišovou a další významné osobnosti. Měli několik proslovů, dokonce Marta Kubišová zazpívala svoji nejznámější píseň Modlitba pro Martu. Hned po tom jsme zpívali naši státní hymnu. (Olga)

Venku před školou jsme křičeli různá hesla a drželi obrovský transparent. Přišlo pár řečníků, lidé zvonili klíči a křičeli: „Svobodu!“ Nejvíce se mi líbilo, když přišla Marta Kubišová (Tereza Valešová z devítky) a zazpívala krásnou písničku. Všude bylo ticho, lidi poslouchali, její hlas se rozezníval po okolí. Když dozpívala, lidé začali tleskat a zvonit klíči. Pak jsme zazpívali státní hymnu a šli do tříd – tam jsme ještě probírali naše pocity z celé akce. (Natálie)

Na konci akce jsme se sešli před školou a demonstrovali jsme. Měli jsme transparenty a plakáty s hesly. Zvonili jsme klíči a volali hesla. Václav Havel měl projev, Marta Kubišová zpívala Modlitbu. Poté jsme všichni zpívali státní hymnu. Všichni dávali najevo svůj názor a to, co si myslí. Poté jsme odešli do třídy a tam jsme si o všem povídali. Byla to zajímavá akce a dobrá zkušenost, ale většinou jsem byla nejistá tím, co se děje. (Bára)

POSTŘEHY ORGANIZÁTORŮ Z 9. TŘÍD

Přípravy byly veliké, vyráběli jsme helmy a štíty. Každá třída byla důkladně připravena na příchod a rozdělování studentů. Bylo těžké hrát, že nic nevíme. Ze začátku jsem čekala, že se nám budou smát, ale nakonec to šlo celkem hladce. (Lucie)

Přišlo mi, že menší děti měly větší respekt, starší se občas smály a asi to nebraly tak vážně. Na druhou stranu se ale zapojili všichni, nestyděli se řvát hesla. Bavilo mě být ten, kdo to pořádá. (Stella)

Byla jsem mezi žáky a mojí prací bylo vyvolávat rozruch mezi ostatními. Bohužel málokdo ve třídě mluvil a spolupracoval s námi. I když nastoupili kluci v roli estébáků, všichni poslušně dělali, co jim kluci nařídili. Nakonec to bylo náročnější pro nás holky než pro kluky. (Natálie)

I když jsme se na ten den připravovali, nemyslím si, že jsme na to byli dostatečně připravení. Všichni jsme očekávali, že protestující se budou ptát, ale naší skupině to bylo úplně jedno. A my jsme na chvíli vlastně zapomněli, co všechno bychom mohli dělat. (Anička)

Měli jsme za úkol s dětmi mluvit a později je přesvědčit, aby skandovali hesla. To se úplně nepovedlo, byli až moc zamlklí. To se zlepšilo až venku, kdy už křičeli všichni. (Anička)

Docela mě překvapilo, že všechny děti (až na pár výjimek) byly v klidu a potichu. Od začátku jsme počítali s tím, že je budeme muset zdlouhavě uklidňovat, ale ono nic. Chvíli nám trvalo, než jsme je naladili do té atmosféry, ale pak už s námi všichni hezky spolupracovali. (Andy)

Mě bavilo být v zákulisí této akce. Místo odpoledního vyučování jsme se podíleli na výzdobě školy, v hodinách výtvarky jsme vyráběli helmy a štíty. Práce s dětmi však byla náročnější, než jsme čekali. Byli jsme připraveni na to, že budou klást příslušníkům SNB odpor, smát se, ale oni nic. Poslouchali jako ti nejhodnější beránci. Tak jsme se do toho musely opřít my jako studentky a vyvolávat hesla a nesouhlas. Asi nejlepší byla hromadná demonstrace s proslovy. Ten den jsme si všichni moc užili. (Nicole)

Projekt byl podle mého názoru zajímavý a dost chaotický už od okamžiku, kdy jsme ve středu přišli do školy. Připravovali jsme si helmy a štíty. Když jsme se rozmístili, tak nastala pro nás ta nejzajímavější část – dostat naši skupinu do pasti. Bylo těžké se nezačít smát, když se na vás všichni potichu koukají – někteří s respektem, někteří úplně bez respektu – a diví se, co se to děje. Myslím, že se tento projekt povedl. (Filip)

Asi jedna z nejtěžších věcí byla se nesmát. Velmi mě bavilo vytahovat odporující jedince z davu a uklidňovat je. (Honza)

Pro mě bylo v jednu chvíli těžké se nesmát. Byl jsem trochu nervózní, protože jsem moc nevěděl, jak to bude dál, ale dopadlo to dobře. I když jsem potom mluvil před celou školou a trochu jsem to spletl a třepaly se mi ruce, tak se to nakonec povedlo. (Štěpán)

Fotky si můžete prohlédnout zde.